Článek z časopisu Prestiže: Sport v Evropě 21. století ve vzpomínkách.
Vážení přátelé historie, v dnešním okénku do minulosti se ohlédneme o několik století zpátky, do roku 2015. Seznámíme se zde s hrou zvanou pétanque, s počátky sahajícími až do starého Říma a jejíž první dlouhodobá soutěž byla uspořádána roku 1910 ve Francii v městě La Ciotat. My budeme čerpat ze sepsaných pamětí Jaroslava Kubíka, jež vyšly pod názvem „Třetí koulí se (občas) nestřílí“ a které se hraním této hry zaobírají. Jsou pro nás tak bohatou studnicí informací pro představu o prosazování této hry v České Republice.
Bohužel se ze spisů nezachovalo žádné české vydání, proto jsme museli sáhnout po francouzské publikaci a tu následně přeložit. Proto se odborné veřejnosti omlouváme za možné nepřesnosti při lokalizaci archaických termínů.
Pro dnešní článek jsme vybrali úryvek z kapitoly:
Košonek Zdenka Vavroviče
Do Lipníku jsem se vždy těšil. Hrají se zde regionální turnaje, na kterých bývá vždy o trochu uvolněnější a velmi přátelská atmosféra (pozn. překladatele: na tomto tipu turnajů, se na rozdíl od prestižních, toleruje mírná konzumace alkoholu a je povolena hra i neregistrovaným hráčům). Já jsem se domluvil již dopředu s Viktorem (pozn. překladatele: člen s Japkem spřáteleného klubu - 1. KPK Vrchlabí), se kterým se mě zde velmi dařilo i v minulosti. Spolu se mnou se na cestu vydaly ještě dvě dvojce: po delší pétanque přestávce Tomík s Vaisikem a ostřílení borci Black + Jardith. Poslední a velmi důležitý člen výpravy, jež zpoza volantu svého auta řídil celý transfer, byl Ondra, který své síly spojil s Johnym, dalším členem Vrchlabského klubu. Výprava to byla vzhledem k obtížnosti se na turnaj přihlásit věru nadměrně početná (pozn. překladatele: Pc Sokol Lipník svojí usilovnou prácí a přátelským přístupem získal ve své době velmi dobrou pověst a jeho turnaje byly již měsíc předem plně obsazeny).
Poměřit sílu s 56 přihlášenými týmy byla pro nás všechny velká výzva a musím se sám přiznat, že na tento turnaj po všech těch letech velmi rád vzpomínám. Stále ještě před sebou vidím oněch 28 zcela zaplněných hřišť, kde i za mírně chladného počasí (poznámka překladatele: Pétanque v česku byl specifický tím, že se hrál po všechna roční období. První turnaj pod otevřeným nebem byl započat ještě v zimě 7.3. v Ořechu, tudíž tento v datu 18.4. se již všem jevil i při 14°C jako naprosto teplotně ideální) probíhá řada bojů se svými vlastními malými příběhy.
V základní části, jež se hrála švýcarský systém na 4 kola jsme s Viktorem ani jednou nezaváhali a vyšli z ní na prvním místě. Hned jsme si řekli, že toto umístění musíme zopakovat i na bedně.
Martin s Tomíkem se s úvodní částí též sympaticky porvali a první šestnáctku postupujících si třemi výhrami utéci nenechali. Bohužel jim ale na oné cestě nevyzpytatelná paní Náhoda přihrála za soupeře i Blacka s Jardithem a donutila je tak k Japko vražednému boji, který nebyl nikomu z účastněných příjemný. Bylo to též vidět při samotném zápase, kde oba týmy zdvořile odmítali nabídky soupeře hru ukončit ve svůj prospěch. Nakonec to na sebe vzali Martin s Tomem a v náhoze již po časovém limitu zvítězili 13:11. Zklamanější z těchto navzájem sil poměřujících dvojic se pak již nepodařilo získat potřebný počet výher a skončila na 38. místě.
Ondra s Johnym, nakazující všechny okolo dobrou náladou, potvrzovali svoji pověst výborných hráčů a byli třetím postupujícím týmem z Japka do KO, ve kterém poprvé zaklopýtli ve čtvrtfinále a po dalších utkání, které neproběhli zcela dle jejich představ, si zajistili celkově krásné osmé místo.
Hůře se bohužel dařilo Tomíku s Vaisikem, kteří se v prvním zápase KO potkali s dvojicí Kauca-Valenz, jež byli papíroví favorité turnaje a nutno přiznat, že zcela oprávněně. Japko zde tahalo za pomyslný kratší konec provazu a nedokázalo udržet tempo s výbornými placi a střelami soupeřů. Podlehli 5:13 a po dalších dvou prohraných zápasech ukončili poslední kontumačně a šli již v poklidu sledovat a fandit Japku v probíhajících utkaní ze své celkové 16. pozice. No jo, kluci jedni šikovní….tenkrát ještě netušili, co každého z nich v životě dobrého a špatného čeká…..no jo.
A nyní již k boji o bednu, o kterém můžu vypovídat z vlastní zkušenosti. V semifinále jsme narazili na Petra Morávka hrajícího s Petrem Vavrovičem mladším a musím říci, že nám pěkně zatápěli pod kotlem. Za stavu 3:8 by na nás vsadila snad jedině věštkyně Sybila. Podařilo se nám však s Viktorem získat košon a taktickým nahazováním na krátkou vzdálenost změnit rytmus hry, kterému se soupeř nedokázal přizpůsobit. Po pár náhozech a jedné udělené pětce jsme dotáhli na 10:11 a poté zakončili trojkou. V následující hře pro sebe poražení vybojovali třetí místo a my šťastnější, ale i trochu svázaní nervozitou, nastoupili do finále proti již jednou zmiňované a výborně hrající dvojici Kauca – Valenz. A začátek hry by opět podobný předcházející. Ze strany soupeře následoval jeden skvělý plac za druhým. A když jsme se blíže ke košonku dostali my, následovala neomylná střela. Po zcela jednoznačném průběhu však přišel opět zlom v náš prospěch. Soupeř stále neomylně vystřeloval naše koule ze hřiště, ale jeho již nezůstávaly na místě (poznámka překladatele: odborně se tehdy tento tip hodu nazýval francouzským termínem carreau). Využili jsme toho, oklepali se a zpřesnili naši hru po všech stránkách. Za pro nás šibeničního stavu 8:12 jsme přesunuli hru na tvrdší část hřiště, která nám na rozdíl od soupeře více vyhovovala a udělili ve dvou hrách pět bodů. Výsledkem byl putovní pohár v našich rukách a gratulace od všech přítomných při jeho předávání. Byla to nervy drásající, ale nádherná pouť na onen pomyslný piedestal a všichni naši soupeři, se kterými jsme poměřili síly, si zaslouží naši úctu.
No… a pohár nakonec sbalil Viktor, protože to byla již zkrátka tradice! (poznámka překladatele: po dohledání v dobových pramenech jsem zjistil okolnosti vysvětlující poslední větu. Předchozí dva ročníky vyhrálo duo z Viktorova klubu Bílek:Mašek, jež však tento ročník i následkem trápení se zdravotním handicapem obhajobu neuskutečnilo. Proto byla zřejmě i nyní zvolena varianta umístit vítězný pohár ve Vrchlabí v jeho již takměř domovském, přirozeném prostředí, na poličce ve Sklípku. )
Loučíme s vámi z našeho historického okénka a doufáme, že se nám na vás pomocí tohoto mnoha let starého záznamu podařilo přenést atmosféru z kouzelného místa zvaného Lipník, kde se v příjemné atmosféře odehrávala krásná a napínavá utkání mezi milovníky sportu zvaného pétanque. Přejeme vám, dle tehdy používaného pétanque rčení, „Ať vám lítají koule!“ a budeme se těšit u dalšího dílu, jež se zaměří na tehdy neméně populární fotbal.
Redakce časopisu Prestiž