CC Austria 2012 - Illmitz

  Těšili jsme se na zámecké prostředí ve Vídni, ale po změně propozic jsme museli na CC Austria cestovat až do Illmitzu v národním parku Neusiedlersee u maďarských hranic. Měli jsme radost, že se nám v Illmitzu podařilo zajistit ubytování, ale na místě jsme zjistili, že v tomto rekreačním centru uprostřed vinařské oblasti v každém domě prodávají víno z vlastních vinic a v každém druhém domě je penzion, takže před začátkem sezóny žádný problém …

V sobotu ráno se protrhala oblačnost a my jsme vyjeli cca 5km k jezeru do místa turnaje. Byli jsme tam brzo, takže jen pořadatelé, my a tisíce vážek. Asi „díky“ dvoudennímu systému turnaje, jehož smysl jsme příliš nepochopili, se zaregistrovalo oproti očekávání jen 55 trojic. V důsledku toho zřejmě došlo k i dalším změnám, místo 32 postupovalo do nedělního KO jen 16 týmů. I když díky 2 dnům bylo na všechno dost času, nedohrávala se ani osmička, natož šestnáctka.

Ale od začátku! Asi 8 minut před zahájením dorazila pražská posádka, která přivezla našeho třetího hráče, Jakuba Konopáska z Vojnova Městce. Mohli jsme tím pádem vstoupit do pětikolového švýcara kompletní.

Zahájení nám vyšlo, začali jsme v pohodě a první zápas proti soupeřům z Maďarska jsme zvládli bez problémů 13:4. Hráli jsme na tvrdém hladkém kurtu, skloněném k oběma koncům, kde konce kurtu byly vytyčené v bahně a autový prostor tvořil souvislý vodní  pás pro deštích z předchozích dvou dnů.

Na stejném terénu jsme odehráli i druhý zápas, tentokrát proti slovenské trojici. Koule na kurtu téměř nezpomalovaly, takže citlivá ruka při umisťování byla k nezaplacení. I tentokrát jsme uspěli, dokonce i s lepším skóre 13:2. Při nahlašování výsledku jsme si všimli, že zcela nečekaně s námi v týmu hraje Milan Lapihuska. Kdoví, kde se tam vzal, ještě po čtvrtém kole byl na výsledkové listině, ale po švýcaru už tam byl správně Kuba.

Po dvou vítězstvích a obědě jsme se těšili (aspoň já a Kuba), že se dostaneme na druhou část kurtů, kde povrch tvořil štěrk, na kterém jsme ráno s Janou potrénovali a vycházelo nám tam skoro všechno. Jenže život je plný překvapení. I třetí zápas jsme hráli zase na hladké části s vodními překážkami, tentokrát jsme ale narazili na silný tým ze Slovinska. Měli téměř bezchybnou střelbu, navíc nám se po poměrně dlouhé přestávce nějak nedařilo, takže zápas skončil poměrně rychle výsledkem 2:13. Když jsme tento tým po švýcaru viděli na prvním místě, leccos jsme si dodatečně odpustili.

Ve čtvrtém kole jsme se konečně dostali na štěrk, od kterého jsme si hodně slibovali. Jenže od rána pralo slunce a terén byl úplně jiný než ráno. Koule odskakovaly někdy hodně nečekaně, takže původně zamýšlený styl hry jsme museli úplně změnit, ale než jsme přišli na účinnou hru, bylo po zápase a rakouské družstvo zvítězilo oblíbeným skóre 13:2. Z tohoto zápasu jsme byli dost zklamaní, protože jsme měli dojem, že soupeř byl hratelný. Protože ale spousta týmů měla podobné problémy, ještě byla šance na postup do šestnáctky. Bylo potřeba vyhrát poslední zápas a pak jen doufat.

V pátém kole jsme hráli znovu na štěrku proti maďarské trojici, které se dařilo asi jako nám v předchozím zápase. My jsme ale už našli účinný způsob hry, nepřipustili jsme žádný zvrat ve vývoji utkání a zvítězili jsme 13:1. Znamenalo to, že kromě trojice Korešových s Michalem Habáskem, kteří měli 5 vítězství, a týmu KLIPu Litovel, který neuspěl,  4 z 6 českých týmů měly bilanci 3:2. Po vyvěšení výsledků bylo jasno. 4 týmy se dostaly do šestnáctky, nám připadlo 17. místo, o rozdíl 3 bodů ve skóre.  Před turnajem by nám to připadalo velmi dobré, teď nás to velmi štvalo. Symbolicky na závěr celodenní silný vítr shodil jednu z informačních tabulí tak, že Janu zasáhla zezadu pod kolena. Naštěstí to skončilo jen zhmožděním a modřinou.

V neděli už jsme jenom fandili našim, ale nemělo to nějak zásadní vliv. V 1. kole KO se utkali Korešovi a Michal Habásko s týmem Romana Vokrouhlíková, Ivo a Honza Michálkovi. Po vyrovnaném začátku  Korešovi  nakonec jasně vyhráli, čímž se stali jediným českým dále postupujícím týmem. Všichni další čeští zástupci svým soupeřům podlehli. Poměrně nečekaně se hrálo v KO na limit 60 minut, moc nechápu, kam pořadatelé spěchali. Dohrávka také nebyla, tak jsme doplnili naše 3 vyřazené týmy a zahráli jsme si ještě  před jejich odjezdem přátelský zápas.

Protože  tým KKH v osmičce podlehl slovinské trojici Sršeni, zůstali jsme na místě turnaje jen já s Janou. Měli jsme s plánu užít si prodloužený víkend, takže jsme byli jedinými českými účastníky finále, byť jen jako diváci. Nepochopitelný spěch (nebo co) pořadatelů se projevil i v průběhu finále, kdy snaživý organizátor už uklízel popelníky a potom za stavu 10:8 uklidil i na finálovém kurtu magnety označující skóre. Připadal jsem si jako kdysi, když pokladní v samoobsluze v 16.50 stírala podlahu a já jsem ještě otravoval s nákupem chleba.  V napínavém souboji těsně vyhrál maďarský tým nad slovinskými Sršeni, třetí místo obsadila polská trojice po vítězství nad rakouským týmem.

Nás ještě čekala kratší trasa národním parkem s pozorovatelnami vodních ptáků, večer víno z produkce našich ubytovatelů a v pondělí cesta domů …

/